Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rocker na pokraji slávy...

28. 1. 2008

Rocker na pokraji slávy

Autor: Ondřej Štindl

07.10. 12:00

Glen Hansard se šestnáct let protloukal světem s kapelou The Frames, o které se psalo uctivě až nadšeně, díru do světa ale neudělala. Všechno se změnilo letos, kdy měl premiéru irský film Once, v němž hrají Hansard a jeho česká partnerka Markéta Irglová hlavní role a pro který nahráli hudbu. Film uspěl v Americe, uctivě o něm mluvil Steven Spielberg. Co takováto změna s rockerem středního věku udělá?

Říkal jste si v době, kdy film Once vznikal, že by tohle mohla být vaše velká šance?

Vůbec ne. Původně jsem v něm ani neměl hrát. Režisér John Carney hrával na baskytaru v mojí kapele a zavolal mi, protože věděl, že jsem se kdysi živil hraním na ulici. Chtěl ode mě různé příhody a postřehy ze života pouličního hudebníka, které by mohl použít. Taky se mě ptal, jestli neznám nějakou dobrou herečku z východní Evropy, chtěl ji tam, protože se mu vždycky líbila postava maďarské dívky z Jarmuschova filmu Divnější než ráj. Řekl jsem mu o Markétě a on ji obsadil, hlavní mužskou roli měl hrát Cilian Murphy, což je v Irsku i ve světě docela velká hvězda. Markétě to s Cilianem šlo dobře, všechno vypadalo jako na nejlepší cestě. John počítal s rozpočtem asi dva miliony eur, což je docela dost. Já pro film psal nějaké písně, produkce šlapala jako hodinky. Jenomže dva týdny před začátkem natáčení Cilian od filmu odešel a v důsledku toho producenti odstoupili od smluv. Byli jsme bez peněz.

Proč jste to nevzdali?

To byla hlavně Johnova zásluha. Měl sice další projekty, ale Once se nechtěl vzdát, taky už měl vybraný štáb a herce – Ciliana Murphyho jsem nahradil já. Ti lidé už měli na natáčení zablokovaný čas. Domluvili jsme se, že budeme pracovat zadarmo a že nás John zaplatí z honorářů, které měl dostat z televize. Taky jsme se dohodli na procentech ze zisku, pokud nějaký bude.

To pro vás byla vzhledem k úspěchu filmu docela dobrá dohoda.

To tedy ano. Musím to zaklepat.

Kdy vás poprvé napadlo, že tenhle za pár drobných a na digitální kameru natočený film by mohl být hodně úspěšný?

Když jsem ho poprvé viděl. John nám nikdy neukazoval denní práce, bál se, že kdybychom se na monitoru nebo na plátně viděli, začali bychom při natáčení moc hrát. Film jsme viděli, až když byl úplně dokončený. Měli jsme spoustu natočeného materiálu, šlo by z něj sestříhat tři různé filmy, třeba dost špatné. John ale dokázal najít to podstatné a všeho ostatního se zbavit.

Úspěch má taky praktickou stránku – nabídky, smlouvy... Jak to zvládáte?

Mám jednoho manažera, kterému věřím, nikoho jiného. Je to teď vzrušující doba a jsem zvědavý, co mi přinese. Můžu se rozhodnout, jestli chci vydávat desky u té největší společnosti nebo u té nejmenší, můžu si vymýšlet, s jakým světovým producentem budeme nahrávat. A samozřejmě za pár let můžu zase hrát na ulici.

Lidí z postkomunistických zemí – jako je hrdinka filmu – teď v Irsku žije docela hodně. Chtěli jste volbou hrdinky tomu velice komornímu příběhu dát taky nějakou společenskou dimenzi?

Trochu ano. Je to pro Iry nová a nezvyklá situace. Po staletí se lidé z Irska vystěhovávali, v současnosti do země víc lidí přijíždí, než z ní odjíždí. V Irsku teď žije hodně Poláků, Rumunů, lidí z pobaltských zemí, taky nějací Češi. Někteří místní lidé se s tím sžívají dost obtížně. Tím příběhem o vztahu pouličního irského hudebníka a české imigrantky jsme o tom všem chtěli něco říct, neměli jsme ale v úmyslu tlouct lidem do hlavy nějaké poselství. Snímek se sice odehrává v době velkého ekonomického boomu v Irsku, přitom ale vypráví o lidech, jichž se ta prosperita vůbec netýká. Osobně se mi nelíbí způsob, jímž boom Irsko proměňuje. Lidé taky nevědí, co s penězi, až dosud byli Irové vždycky chudí. Teď si kupují nesmyslně drahá auta, značkové brýle a džíny. Je to taková proletářská tradice – nosit svoje bohatství na sobě. Třeba americké hiphopové hvězdy to dělají stejně.

Once není první film, ve kterém jste hrál, vaší první rolí byla postava kytaristy v muzikálu The Commitments z devadesátého roku. Vlastně je to docela zvláštní, v Irsku vznikly dva mezinárodně úspěšné hudební filmy a vy jste hrál v obou. Máte stoprocentní úspěšnost.

Navíc můj poslední záběr v The Commitments mě ukazuje, jak hraju na ulici na kytaru, a v první scéně Once dělám totéž. Ty dva filmy mají společné i to, že v nich hrálo hodně neherců. Já se do The Commitments dostal tak, že za mnou přišli na ulici nějací lidé, že bych se jim prý hodil do filmu. Až při konkursu jsem se dověděl, že se ucházím o roli ve filmu Alana Parkera, který natočil The Wall nebo Půlnoční expres.

Ten film o partě z chudé čtvrti Dublinu, která založí soulovou kapelu, měl ve světě hodně velký úspěch. Brali to lidé v Dublinu jako „vítězství národních barev“?

Docela hodně. Navíc v devadesátém roce, kdy měl film premiéru, se irský tým dostal do čtvrtfinále mistrovství světa ve fotbale, takže to byla celkově dobrá doba na to, být Irem.

Začínal jste jako pouliční hudebník, kde všude jste takhle hrál?

Nejdřív hlavně v Dublinu a vůbec po Irsku. Pak třeba v Římě, ve Španělsku, v Praze, taky v Los Angeles. Nejúžasnější na tom je, že nakonec jsou lidé všude stejní, že neexistují nějaké triky, jak zaujmout lidi tam nebo onde. Nakonec jde vždycky jenom o to, něco umět, vyzařovat na ulici sebedůvěru, být tam šťastný – ne nějakým vlezlým způsobem. Začnu na ulici hrát a mám dobrou náladu, lidé poslouchají a třeba i něco dají. Když mám špatnou náladu a třeba myslím na to, že potřebuju něco vydělat, dopadne to špatně.

Deník Washington Post nedávno udělal zajímavý pokus. Domluvil se s Joshuou Bellem, což je uznávaný houslový virtuos, jehož koncerty stojí spoustu peněz, že bude anonymně hrát ve Washingtonu v metru v době dopravní špičky. Kolem chodily spousty lidí, ale jenom několik málo z nich si všimlo, že slyší něco neobvykle dobrého, a zastavilo se.

Zajímavá věc. Třeba souvisí s tím, že lidé jsou zvyklí brát v potaz nejenom hudbu, ale i mýtus, který kolem toho kterého muzikanta existuje. Třeba by to fungovalo i naopak: kdyby pozvali nějaké úplné nemehlo, ať hraje v prestižním sále, lidé by to poslouchali a možná by se jim to líbilo, protože když někdo hraje za spoustu peněz v drahém sále, tak na té jeho hudbě přece něco musí být.

Jdete si někdy na ulici zahrát i teď? Třeba jenom pro zábavu?

Občas. A nejde jenom o tu zábavu. Hraní na ulici člověku připomene, co je to pokora. Sednete si, začnete hrát a v tu chvíli jste v očích kolemjdoucích jenom o trochu málo víc než žebrák. Nevidí ve vás v první řadě někoho, kdo cosi ukazuje, má co nabídnout, ale člověka, který potřebuje pomoc. Můžete přitom být génius – jako Joshua Bell, o kterém jste mluvil.

Jak dlouho jste musel na té ulici denně sedět, abyste se uživil?

Možná to bude znít nabubřele, ale já nikdy při hraní nemyslel na peníze. Muzikou jsem se začal živit ve třinácti letech a ani den jsem nebyl někde zaměstnaný. Nějak jsem vždycky přežil, nechal jsem věci plynout a ono to většinou jakžtakž vycházelo. Teď je mi sedmatřicet, díky tomu filmu zbohatnu, alespoň doufám, že zbohatnu, ale to neznamená, že bych se na to předtím nějak soustředil, že bych si říkal: „Musíš už konečně pořádně vydělávat.“

Necítíte nějakou hořkost kvůli tomu, že jste se té proslulosti dočkal až relativně pozdě?

Samozřejmě že část mě samého se ptá: „Proč se mi tohle nepřihodilo v jedenadvaceti?“ Jenomže dřív jsem o nějakou slávu a bohatství možná ani nestál. A věcí, o které jsem stál, se mi podařilo dosáhnout. Nikdy jsem nechtěl vést existenci celebrity. Musí být strašné být někým, jako je Bono – se vší tou odpovědností nezklamat očekávání lidí po celém světě. Nikdy dřív jsem nesnil o tom, že budu mít dům s výhledem na moře, a teď si s přibývajícími roky uvědomuju, že jsem možná na ten dům připravený, a možná si ho taky budu moci dovolit. Asi jsem vždycky chtěl, co jsem v tu chvíli mohl mít.

Ze školy jste odešel ve třinácti. Nelitoval jste toho někdy?

Ne. Bylo mi jasné, že chci být umělcem, že skutečná škola na mě čeká venku. Chodil jsem do třídy pro nadané děti, ale nedělal jsem v ní vůbec nic. Ředitel si mě jednou zavolal a řekl mi, že jsem se narodil pro dráhu muzikanta a že bych na ni měl vykročit hned ten den. A jestli mu to slíbím, on slíbí zase mně, že mi nebude dělat problémy kvůli tomu, že jsem odešel ze školy. Slíbil jsem to rád. I doma mě pochopili. Máma byla velká fanynka Boba Dylana a Leonarda Cohena, v mém rozhodnutí mě podporovala.

V Irsku osmdesátých let byla velice silná hudební scéna, nejenom U2, které znají všichni, ale i spousta dalších kapel. Vzhlížel jste k některé z nich?

Měl jsem hodně rád Hothouse Flowers, taky proto, že začínali jako pouliční muzikanti; a v době, kdy jsem tam sám hrál, se stali slavnými. V Dublinu hrálo skutečně hodně skupin, ale moje tehdejší idoly jsou spíš z Ameriky – Dylan nebo Van Morrison, který je sice Ir, ale v Americe už je tak dlouho, že už je to spíš americký umělec. Asi jako Miloš Forman. V Dublinu jsem ale měl velké štěstí na lidi, dostal jsem se do okruhu, kam patřilo mnoho umělců o desítky let starších než já. Tři roky jsem žil v domě jedné pětapadesátileté malířky, platila mi hudební školu, představila mě různým známým, chodili jsme třeba k Seamusi Heaneymu, básníkovi, který dostal Nobelovu cenu. Pro kluka, jako jsem tehdy byl já, je ohromně cenné mít šanci pobývat ve společnosti mistrů, lidí, kteří jsou skuteční umělci. Ne lidé, kteří vedou život básníků, ale nejsou schopni psát poezii, jakých v každém větším městě najdete spousty.

Od začátku devadesátých let hrajete se skupinou The Frames. Mezinárodní proslulost vám ale přinesl film, ve kterém hrajete a zpíváte s Markétou Irglovou, spolu jste natočili i desku. Nevneslo to do kapely napětí?

Myslím, že ano. První konflikty vznikly kvůli tomu, že je Markéta o tolik mladší než já. Je jí devatenáct. Spoluhráči se na to tvářili dost divně: „Glene, co blbneš, že ji bereš do Irska nebo do Ameriky, je ještě moc mladá...“ Já přitom nikdy nepochyboval o tom, že Markéta je skvělá muzikantka. Sám jsem se v jejím věku přátelil se staršími lidmi, takže mi to přišlo vlastně normální. Zatáhl jsem ji do svého neusazeného života, ale ona je chytřejší než já. Už teď ví, že příští rok v létě chce přestat. Woody Allen v jednom filmu vtipkuje o herečce, která strašně touží stát se servírkou. To přesně je Markéta, obdivuju ji za to. Chtěli bychom si koupit byt tady v Praze, zařídit si život tak, abychom v něm mohli strávit třeba šest měsíců v roce. Pak bych se třeba v téhle zemi, kde mi je tak dobře, konečně přestal cítit jako turista.

Čím si vás Česko tak získalo?

Spoustou věcí. Když jsem sem v první polovině devadesátých let poprvé přijel, připomínalo mi Irsko v době mého dětství. Líbí se, že je to země, která si cení své kultury. Lidé tady třeba chodí na české filmy. Známí irští režiséři – Neil Jordan nebo Jim Sheridan – se nejdřív museli prosadit v Americe, aby si jich doma někdo všiml. Tady je to jinak. Líbí se mi, že tady rodiny spolu chodí na houby a pak si je doma usmaží, před pár dny jsme na nich s Markétou byli a našli jsme jich strašně moc. Lidé v hospodě tady probírají důležité věci, politiku nebo umění, taky myslím, že tady líp umějí pít. Irové ve srovnání s vámi pijí jak nezavření, možná je to i tím, že tady je kultura pití piva starší. V Irsku se až do poloviny osmnáctého století pil podomácku vypálený gin, hrozné pití. Až pak se objevil Guinness a trochu nás zcivilizoval. Hovory v irských hospodách nejsou tak zajímavé jako v Česku. Možná to souvisí s tím, že mluvíme anglicky, což je vlastně jazyk našich kolonizátorů. V Irsku se říká, že zatímco Angličan používá angličtinu k tomu, aby projevil své city, Ir s její pomocí svoje city skrývá.

V irské hospodě zase není problém dát se do řeči s úplně neznámými lidmi.

To je pravda, Irově jsou hrozně společenští. Je to skvělý národ, jestli jsem o nich řekl něco kritického, tak to nic nemění na tom, že jsem zatraceně hrdý Ir.

Film, který vás proslavil, je o muži a dívce, kteří jeden po druhém asi touží, ale nakonec spolu nic nemají, což v kontextu dnešní kinematografie není zrovna obvyklé.

To je velká přednost Once, od začátku nám s Markétou bylo jasné, že se ve filmu nesmíme ani políbit. Ve scénáři jeden polibek byl, ale vyškrtli jsme ho. Myslím, že právě ta nepřítomnost polibku dělá film daleko erotičtějším, dává mu silnější náboj.

Tahle zdrženlivost je docela zvláštní. Obecná představa o životě rockera je přece taková, že pokud zrovna nehraje nebo nespí, tak pije nebo souloží, případně obojí nějak kombinuje.

To je hodně romantická představa, skutečnost je naneštěstí o dost prozaičtější. Pravda je, že muzikanti toho o sexu hodně napovídají. Ty holky, o kterých se baví, ale nakonec dostanou architekti.

Foto: PROFIMEDIA